Narodila jsem se 23. dubna 2018 v Ostravě svojí mamince BRAVO MARI, zvané Mari a tatínkovi COMES CORDIS DR.DOLITTLE, zvaný Jack. Podobou jsem celá maminka (jsme obě bílé, kudrnaté) a ukecaná jsem po babičce ANGELUS MEI DIMURGA, zvané Blecha. Už jako miminko mezi sourozenci jsem byla silná, sebevědomá a nebojácná a to mi zůstalo. Když mi bylo dva a půl měsíce, tak si pro mě přijeli moji noví páníčkové Eva a Petr a adoptovali si mě, prý jako miminko do důchodu. Jeli jsme strašně daleko autem. Byla jsem trochu vyděšená, ale i zvědavá, a tak jsem ležela nové paničce na klíně a byla jsem moc hodná. V novém domově se mi to líbilo. Velký dům se zahradou a největší radost mi udělala vanička s vodou. Koupu se moc ráda. Třeba s páníčkem v rybníce, ale nepohrdnu ani miskou na pití. Na první návštěvě jsem skočila do bazénu a byla jsem z toho v šoku, že jsem ani neplavala. Vytáhla mě panička. Byla víc vyděšená než já, protože jsem vypadala jako chcíplá myš. Měli jste jí vidět. Plavat mě naučila lagottí kamarádka Skipy. Na další návštěvě už jsem plavala v zahradním jezírku mezi leknínama. Nejlepší je, když jsem mokrá, jít hrabat noru a pak hned šupem do obýváku. Na gauč ale nesmím. Nechápu, proč se panička na mě zlobí, když je to taková legrace. Taky jsme byli na dovolené. Bylo tam několik psích kamarádů. Nejvíc jsem si rozuměla s dvouletou labradorkou. Byla asi pětkrát větší než já. Pořád jsme byly v sobě. Nedala jsem jí chvilku pokoje, ale měla se mnou obrovskou trpělivost a hodně mě naučila. Třeba válet se v ohništi, nebo slídit na kompostě. "Odpočinula" jsem si jen, když mě tahaly děti. Taky jsme s paničkou jezdily na chatu. Tam mám stejně starou kamarádku Uršu (štěně Chodského psa). Ta už se mnou žádnou trpělivost neměla a rvaly jsme se jako psi. Jednou mě páníčkové vzali na výlet. Tam jsem poznala svého tatínka, babičku i tetu. Moc jsme si spolu zadováděli. Jejich paničce jsem se taky líbila. Ona se v tom vyzná. Je to totiž poradkyně chovu. Prázdniny skončily a začaly povinnosti. Chodíme s páníčkem do psí školky. Tam se mi moc líbí. Jsem ráda, když se něco děje. A ty odměny taky nejsou k zahození. A protože jsem šikovná, tak mě paní učitelka chválí. Jsem vůbec ráda chválená. Proto už nedělám doma loužičky. Páníček udělal padací dvířka a můžu vyběhnout ven, kdy chci. Když mi rostly nové zoubky, tak jsem všechny hračky rozkousala a nejen hračky, ale i několik bot. Taky koberečky mám ráda. Teď jsem konečně i správně ostříhaná. Přijela Janka až ze Slovenska se spoustou lagottích kamarádů a ta to umí.

Bude mi už osm měsíců. Vyrostla jsem, protože ráda baštím (všechno i to, co bych neměla). Aby ne, když mám teď o hodně víc zubů (všechny). Vážím 13 kg a měřím 42 cm. Ostatní míry neuvádím, ale vypadám dobře. Už jsem slečna. Mám první menstruaci, prý se tomu říká hárání. Jsem teď klidnější a víc se mazlím. Už smím na gauč (konečně). Moc ráda jezdím na krátké dovolené. Spíme totiž v jedné místnosti a to je příležitost pro mě. Počkám až páníčkové usnou a pak pěkně potichoučku, abych je nevzbudila, si vlezu mezi ně.

Všude svoje páníčky doprovázím. Byli jsme v zimě na Šumavě na běžkách asi 10 km. Byla to brnkačka, nemohli mě dohonit. Začalo jaro. Sotva roztál led na rybníce, tak jsem se šla hned koupat. Jsem jako Bába z ledu (ten film), akorát já ještě nejsem bába. Teď mě čeká první výstava a to hned v Praze a rovnou mezinárodní, tak se musím hodit do gala. Byla jsem u kadeřnice. Mám super outfit a postavičku taky hamham. A sebevědomí, to už mi vůbec nechybí.

Přišla sobota 20. dubna 2019. No, to jsem teda neviděla, tolik psích kamarádů pohromadě. S každým jsem se chtěla přivítat. Čekali jsme dlouho, než na nás přišla řada. Já jsem si čas krátila kousáním výstavního vodítka, čehož si páníček nevšiml. Panička mi hned běžela koupit jiné a řekla, že to mám už k nadcházejícím narozeninám. Pak jsem ještě dostala nový uzel na hraní. Přijela i Janka (Kadnárová) ze Slovenska se spoustou lagotťáků. Do kruhu jsem šla s páníčkem a Janka s hnědou fenečkou Laurou, o které řekla, že je to "len také bábetko". Ve skutečnosti byla o měsíc starší než já a tak jsem jí nechala vyhrát. I tak jsem dostala výborné hodnocení a páníčci byli spokojení. Mezi námi: Pan rozhodčí totiž upřednostňoval brunety.

Čas letí a už je tu konečně dovolená. Panička naplánovala desetidenní puťák. Vyjeli jsme autem ve středu 3. července. Odpoledne jsme dojeli na Moravu do Bořetic. Ubytovali se v penzionu a hned jsem si tam našla psího kamaráda. Lítali jsme spolu až do večera. Večer jsme šli do sklípku. Páníčkové degustovali a já jsem se obsloužila sama u švédského stolu. Tam bylo dobrot. Páníček byl trochu smutný, protože ho bolel zub. Ráno jsme jeli hledat zubaře. Našli jsme ochotnou paní doktorku v Hustopečích. Pak už se páníčkovi začala vracet dobrá nálada a tak jsme jeli na výlet na přehradu Nové Mlýny. Koupala jsem se v laguně. Druhý den jsme navštívili dvě rozhledny a pak jeli na Slovensko. Večer jsme dorazili do kempu Duchoňka u Topolčan. A tak jsem poprvé spala ve stanu. Poctivě jsem hlídala. Štěkala jsem na každého, kdo šel kolem. Druhý den byl oddychový. Relaxovali jsme u stanu, běhali s uzlem a koupali se. Večer jsem zase hlídala stan. Ráno jsme šli na zříceninu Topolčanského hradu. Potom jsme jeli do dalšího kempu Belá v Nižných Kamencích. Tam jsme se ubytovali v krásné dřevěné chatce. Měla jsem pokoj sama pro sebe a ještě s terasou. Ale stejně jsem usínala s páníčkama v ložnici. Ráno jsme jeli do Vrátné doliny a jela jsem úplně poprvé lanovkou. Nejdřív jsem se bála nastoupit do jedoucí kabinky, tak mě páníček vzal do náruče. Byla jsem dost vykulená. Ven jsem šla už sama. Pak jsme lezli z jednoho kopce na druhý až jsme skončili v restauraci na horní stanici lanovky. Panička řekla, že už toho má dost a tak jsem to řekla taky. Zpátky dolů jsme jeli zase lanovkou, ale to už byla "brnkačka". Seděla jsem na sedadle a kochala se výhledem. Za kempem tekla malá říčka a tam jsem se krásně osvěžila. Druhý den jsme zase lítali po rozhlednách, památnících a keškách. Po třech krásných nocích v chatce jsme jeli zpátky do Čech. Odpočívala jsem za jízdy v autě a pořád spala. Večer jsme dojeli do Českých Petrovic v Orlických horách. Ubytovali se v chalupě u našich příbuzných. Druhý den jsme šli pěšky na celodenní výlet na Anenskou rozhlednu (asi 9 km). Běžela jsem celou cestu na volno. Cestou jsem našla krásnou tůňku a tak jsem se do ní ponořila. Pak jsem už nebyla bílá, ale hnědá. Přebarvila jsem se zase až v řece Orlici. Večer jsme grilovali. Celou dovolenou jsme měli krásné počasí a sucho. Pak přišel poslední den. Ráno začalo pršet a já jsem začala už podruhé hárat. Tak to všechno dobře vyšlo, ale to už jsme uháněli domů. Od té doby odpočívám a těším se na další dovolenou.

V září jsem šla s paničkou k doktorovi. Teda spíš panička se mnou. Né, že bych byla nemocná, ale aby se potvrdilo, že mám všechno tak, jak má být. Potvrdilo se , že mám v pořádku nožičky (kyčle) a netrpím dědičným sklonem k juvenilní epilepsii. Takže až se jednou rozhodnu mít děti, tak by měly být zdravé a krásné jako jsem já.

A je tady už druhá moje výstava. Tentokrát klubová výstava loveckých slídičů v Kolíně v sobotu 5. října 2019. Jsem už zkušenější a taky moje konkurentka nebyla nic moc. Získala jsem ocenění V1 CAC. Za týden mě ještě čeká třetí výstava v Českých Budějovicích. Je to mezinárodní výstava, tak to bude zase náročnější.

A bylo. V sobotu 12. října 2019 , v den výstavy, jsem byla strašně unavená. Dva dny před výstavou jsme jeli na Šumavu a já jsem tam skákala celé odpoledne do koryta s vodou, aportovala s dětmi a druhý den to samé. Byla jsem úplně hotová. Na výstavě jsem si konečně lehla a odpočívala. Běhat s páníčkem v kruhu se mi fakt nechtělo. Prošla jsem s odřenýma ušima, jak se říká. Dostala jsem hodnocení VD1. Panička mi řekla, že to nevadí, že jsem pro ní stejně nejkrásnější.

Všechny podmínky k uchovnění jsem splnila. Hurá, můžu se vdávat. Panička říkala, že mám ještě dost času. Ale až najdu přítele, který se mi bude moc líbit tak si pořídíme miminka.

Na jaře přišel "koronavirus". Tedy k nám přímo ne, ale panička řekla, že na vdávání teď není ta správná doba. Sledovaly jsme s paničkou pořád zprávy, až jsem z toho začala kašlat. Ale roušku jsem nenosila a nikoho jsem nenakazila.

Moc jsme se těšili až zase budeme moct jet na dovolenou. Konečně jsem se dočkala. Začátkem července jsme jeli na týden (páníček, panička a já) autem na Vysočinu. Ubytovali jsme se v hotelu Pavla u rybníka Sykovec u Nového Města na Moravě. Měla jsem svůj pokoj i s balkónem. Na výlet jsme vyrazili na kolech. Páníček si naivně myslel, že mě poveze ve vozíku pro psy, ale to se šeredně spletl. Vůbec se mi ve vozíku nelíbilo a dávala jsem to dost hlasitě najevo. Ujeli jsme jen pár metrů na hrbolaté cestě, když se vozík i se mnou převrátil. Nic se mi naštěstí nestalo, jen vozík to odnesl. Panička řekla: "A dost"! Dál jsme chodili pěšky nebo autem. Běhala jsem skoro pořád "na volno". I počasí nám přálo. Dokonce mě pustili i do hradu Svojanov a nemusela jsem si brát ani pantofle, ani košík. Nikoho jsem tam nepokousala a společnost lidí se mi líbila. Říká se, že tam straší, ale já jsem se vůbec nebála. To na Pernštejně mě pustili jen na nádvoří, ale to nevadí. I zvenku je to hezký hrad. S páníčkem jsme dál hledali "kešky" a vyběhli jsme i na "Devět skal". Taky se mi líbila projížďka na šlapadle na Velkém Dářku. Tam jsme lovili kešku na druhé straně rybníka v bažinách. No to je něco pro mě. Když jsme se vrátili z dovolené domů, tak jsem několik dnů i nocí prospala, abych načerpala síly na další dovolenkové dobrodružství, tentokrát v Krkonoších. Ale o tom až příště.

Hurá! Další dovolená je tady. Koncem července jsme odjeli autem s páníčkem a paničkou do Krkonoš. Ubytování bylo ve Špindlerově Mlýně v hotelu Hanička. Hned druhý den ráno po snídani jsme se vydali na túru. Lanovka nás vyvezla na Planinu a dál jsme pokračovali po svých na horskou boudu "Nová Klínovka". Tam jsme se občerstvili a pokračovali kolem vyhořelé Klínovky k bufetu "Na rozcestí". Panička si tam dala kávičku a páníček hledal kešku. Další cesta vedla na Výrovku. Tu jsme si prohlédli i zevnitř. Páníčkové si tam připili Becherovkou. Za Výrovkou jsme odbočili vlevo do "Špindlu" Dlouhým dolem. Dlouhý byl tedy pořádně a taky příkrý. Byl to náročný sestup. Asi v polovině jsme se koupali v potoce. To si pochvalovala i panička. Do hotelu jsme došli až k večeru. Ušli jsme asi 15 km. Já určitě mnohem víc, ale protože jsem se pořád občerstvovala a celou cestu běžela "navolno", tak mi to vůbec nevadilo. Třetí den jsme zase šli na túru. Vyjeli jsme autobusem ke Špindlerově boudě a dál pokračovali kolem Petrovy boudy k Dvořákově boudě (bývalá Vatra). Relaxace na lehátkách s výhledem do údolí byla za odměnu. Poobědvali jsme na Moravské boudě. Posíleni jsme pokračovali dál přes Ptačí kámen a Brádlerovy boudy zpět do Špindlu. Tam jsem se vykoupala v Labi. Ušli jsme zase asi 15 km. Čtvrtý den ráno byl odjezd domů. Však bylo na čase. Panička už měla dost otlačené nohy a nějaké puchýře. Já a páníček jsme vyvázli bez úhony. Všechny čtyři dny bylo krásné počasí a teplo.

Do třetice všeho dobrého, jak se říká. Na třetí letošní dovolenou jsme jeli v polovině srpna 2020 na týden do Orlických hor. Měli jsme celá parta pronajatou chalupu u Klášterce nad Orlicí. Shledala jsem se tam se svou psí kamarádkou Akinou, labradorkou z dovolené před dvěma lety v Doubici. Samozřejmě, že jsme se hned poznaly. Prostě nejlepší "kámošky". Ani návštěva hradu Potštejn nebo tvrz Orlice s tím nemohly soupeřit.

Začátkem října jsme cestou na Šumavu navštívili mou psí rodinu ve Vrbicích u paní Janické (poradkyně chovu). Řekla, že už je nejvyšší čas na moje vdavky. Vybrali mi krásného ženicha Mia. Na námluvy jsme jeli v sobotu 17. října 2020. Mio se mi moc líbil a tak jsem mu dovolila, samozřejmě se souhlasem páníčků, nějaké ty důvěrnosti...

Budu maminkou! Včera večer (15.11.2020) jsme jeli s páníčkem k doktorovi na ultrazvuk. Ten potvrdil, že jsem těhotná a budu mít 4 až 6 dětí. Zatím jsou velké jako borůvky. Jsem teď vážnější a zodpovědnější. Strašně moc se chci mazlit. Usínám u paničky v posteli a mám na ní položenou hlavu, aby mi neutekla. Když panička usne, tak si jdu lehnout vedle na pelíšek, kde mám víc místa. Hned ráno, když se panička začne budit, už jsem zase u ní. Taky jsme tu novinu hned oznámili tatínkovi štěňat a taky poradkyni chovu paní Janické. Předpokládaný den porodu je kolem 20. prosince.

V neděli 20. prosince 2020 dopoledne jsem se stala maminkou. Mám trojčátka. Dva kluky a jednu holčičku. Jeden kluk je po tatínkovi bílohnědý a ostatní jsou po mně bílé. Jsem moc šťastná. Panička mě chválí, že se o ně dobře starám. Mám teď hodně práce, musím kojit a starat se o ně. Je to velká zodpovědnost. 

Tak už jsou štěndům tři týdny. Hodně vyrostli. Otevřeli očíčka, narostla jim srst a stoupají si na všechny čtyři nožičky. Udělají už pár krůčků. Zkouší i štěkat, hlavně Eladio. To je ten s hnědou maskou. Ten je hodně dominantní. Všude je první. Je také největší. Bianca se také nenechá zahanbit. Ve všem ho napodobuje. Falco je z nich nejmenší. K cecíkům se dostává jako poslední a tak ty nejvíc nalité jsou už obsazené. Jemu to ale vůbec nevadí. Je to pohodář. Mléka je dost. Štěndy hodně času ještě přes den prospí. Propletou se do jednoho klubka. Moc rádi se chovají. V noci jsou hodní. Tak se pořádně vyspím. Usínám zase u paničky a páníčka v posteli jako za starých časů. Panička mi také dost podstrojuje. Vážím 16,70 kg. Zůstalo mi kilo a půl navíc. 

Moc dobře jsem se o děti starala. Až do poloviny pátého týdne jsem je jenom kojila. Potom mi už panička pomáhala, aby přešly na pevnou stravu. Dnes, na konci osmého týdne, jsme s paničkou předaly štěndy novým páníčkům. Snad jsme vybraly dobře. Budeme v kontaktu. Já jsem v pohodě. Těším se zase na vycházky s paničkou.